Arrow
Arrow
PlayPause
Slider
17_06-oslavy.jpg

Hledej:

GoogleTranslate

V DOLÍČKU

Vyprávění o životě v Dolíčku
autorka je německá občanka, která se narodila v Novém Dvoře a do vystěhování žila v obci Thalhäuseln – Dolíček
My z Dolíčku Anna Obroske, roz. Braun (Görgn Annl)
Náš malý, milý Dolíček měl 12 čísel a patřil k obci Dobrá Voda. Nacházel se v pěkné, ale drsné krajině Tepelské vrchoviny. Do obecné školy jsme chodili do Dobré Vody, do měšťanky do Teplé a na bohoslužby a pohřby do Vidžína. Všechny domy měly své políčko, na kterém pracoval otec rodiny vedle řemesla, jemuž se řádně vyučil. Všichni tu byli samoživitelé. V každém domě měli samostatnou pec, kde zhruba každých deset dní pekli chleba. Jakmile se voňavý chléb dopekl, strkali jsme do pece koláče. To byl pro nás vždy svátek Vůně se linula celým Dolíčkem. Každý se tu tak dozvěděl, kdy a kde se peklo. Stejně tomu bylo i o zabijačce. Trvalo to několik dní než se všechno maso uskladnilo. Mrazničky a ledničky neexistovaly, maso se zavařovalo do sklenic a udilo se. Bylo-li dobře naložené (marinované), bylo obzvlášť dobré. Vyškvařené vepřové sádlo se škvarky se plnilo do kameninových nádob. Jelita jsme zjemňovali kroupami. Ale nejedli jsme jenom vepřové, mívali jsme i jehněčí a kozí maso,, maso z králíků, hus, slepic a holubů. I přílohy jsme si dělali sami. Šlo o různé knedlíky, těstoviny a pokrmy z brambor. V létě jsme měli jako přílohu k obědu okurky, salát a mrkev. V zimě nám stačilo vlastní domácí bílé i červené zelí nebo jemně kysané zelí s kmínem. Dnes by se naše zeleninové pokrmy prodávaly v lahůdkách jako biopotraviny. Do obchodu jsme chodili zřídka. Kupovali jsme tam pouze cukr, koření, hořčici a slanečky. Náš konzum lze sotva srovnat s dnešním obchodem. Všední den byl těžký, přesto jsme hodně zpívali, tancovali a smáli jsme se. Na 1. máje byla u „zvoničky“ postavena májka. Tony ze dvora, pohůnek z Nového Dvora, hrával na harmoniku a my jsme tancovali a zpívali. V květnu se každý pátek u kříže, směrem k Branišovu, konala májová pobožnost. Modlili jsme se růženec. Předtím jsme ale kříž ozdobili čerstvými petrklíči, blatouchy a pomněnkami. Dnes na místě kříže už najdete jen podstavec. Mnozí z Dolíčku ten starý, železný kříž hledali, ale marně. Je nenávratně pryč. Na svatého Jakuba, 25. července, u nás byla pouť. Všichni jsme šli na slavnostní mši svatou do Vidžína. To byla velká sláva! Přijel kolotoč a bylo tam i mnoho stánků se sladkostmi. K tomu hrávala dechovka. Škoda, že jsme tam nikdy nesměli zůstávat dlouho, protože k nám přijížděli příbuzní na návštěvu. Už několik dnů předem se vytápěla pec, pekli jsme tvarohové a makové koláčky s rozinkami, jablky i povidly. Tolik druhů koláčů jsme mívali jen na svátek svatého Jakuba. O den později bylo Anny. Měla jsem svátek a pořád se ještě jedly ty dobré koláče. Slavili jsme i masopust. V tento čas jsme dělali koblihy. Maminka vždycky kolem velké pánve nasypala popel, aby zabránila požáru, protože při smažení stříkalo máslo na všechny strany. Fritézy tehdy ještě neexistovaly. V maskách jsme průvodem šli do Dobré Vody. Byl to hlučný, veselý a pestrý průvod. Trochu jsem se bála hada, když otevřel svoji velikou tlamu a blížil se ke mně. Mnoho legrace jsme zažili s takovým zvláštním zařízením, do něhož vzadu vstupovaly staré ženy a vepředu z něj vylézaly mladé, usměvavé krasavice. Na pouti byli veselí šašci, sami si šili oblečení ze starých hadrů nastříhaných do pruhů. Přes obličej měli masku, v ruce koště a poskakovali v průvodu. Nechyběl ani medvěd s honákem.Průvod dorazil vždy do Brandlova sálu, kde už vyhrávala muzika. Konečně jsme se mohli zahřát a něco pojíst. Pak jsme přihlíželi tanečním párům tak dlouho, až nás rodiče začali hnát domů. V zimních měsících jsme drali peří. Většinou jsme se prodírali hlubokým sněhem na Nový Dvůr, který patřil tepelskému klášteru. Draní vyžadovalo trpělivost, která se vyplatila, protože peří bez brk vydrželo 35 až 40 let. Kašlat nebo kýchat jsme přitom ale nesměli, protože tím bychom peří rozvířili. Takto jsme strávili asi čtyři hodiny, pak jsme dostali buchty a něco k pití. I u nás v Dolíčku jsme drali peří, každý pomáhal u sousedů, dělalo se to tak dlouho, až bylo všechno peří sedrané. Měkká peřina z peří byla chloubou každé hospodyně. Třikrát denně se u „zvoničky“ zvonilo k modlitbám. Tímto úkolem byla každý rok pověřována jiná osoba. Poslední rok před naším vyhnáním byla zvoněním pověřena moje maminka. „Až se vrátíme domů, bude na řadě tkadlec Köhler, náš soused“, říkávala. Žádný z nich se však návratu nedožil. Po večerním zvonění měl být v obci klid. V létě jsme večery trávili hrami a zpěvem. Často jsme seděli u Webrů a zpívali, mimo jiné i píseň „Nashledanou, můj drahý domove“. Nikdo z nás netušil, co tato píseň pro nás bude jednou znamenat. V Dolíčku jsme měli dva rybníky. V jižní části směrem k Novém Dvoru a Vidžínu jsme bělili prádlo a děti se zde směly i koupat. Severní rybník ve směru na Bezděkov byl pro neplavce a drůbež. Když bylo velké teplo, vyjížděli jsme se na kole k rybníku u kostela svatého Blažeje (Kappelteich). Bylo to nádherné panoráma: kostel, kopec a cca 3 hektarový rybník, v pozadí Nežichov – dnes je ten pohled bezútěšný. Kostel je ruina a Češi sedí kolem rybníku s udicemi. Kdykoliv přijedu domů, jdu na toto místo, ale koupat už bych se tam nemohla. Patronem kostela byl svatý Blažej. V červnu se zde konala pouť a věřící z celého okolí sem směřovali. I před Vánocemi bylo kolem rybníka, který také patřil tepelskému klášteru, rušno. Konal se tu výlov kaprů. K tomu bylo třeba pomocníků. Každý, kdo pomáhal, na konec dostal rybu. Tak tomu bylo i o lovu, k němuž byli najímáni honáci, jejichž odměnou pak byly naturálie. Lovci tepelského kláštera pak bývali pohoštěni na Novém Dvoře, kde také bydlel hajný. Nezapomenutelná je pro mne cesta na půlnoční do Vidžína (1 ½ hod. pěšky). Většinou byla velká zima a hluboký sníh. Měsíc a hvězdy zářily na temně modrém nebi. „Brandlovi a Prokschovi už jdou kolem“, říkávala maminka. Viděli jsme jejich lucerny, museli projít kolem nás a my jsme se k nim připojili. Krátce poté šli všichni z Dolíčku po úzké stezce k Novému Dvoru, kde se připojili lidé z Dobré Vody a všichni šli dál do Vidžína. Cestou se skoro nemluvilo, všichni jsme byli zachumláni, ale brzy jsme se dostali k mostu, odkud jsme stoupali lesem nahoru. Konečně nahoře! Venku foukal ostrý vítr a zima tu byla ještě větší. Natáhli jsme si své „čertovské čepice“ více do obličeje a šály jsme si pevněji omotali kolem krku. Vykukovaly pouze oči. Za půl hodiny jsme seděli v ledovém, ale lidmi přeplněném kostele. Pomalu se zde oteplovalo, Mše svatá a píseň „Tichá noc, svatá noc“ nás potěšily a odškodnily za cestou prožité útrapy. Doma mezitím řádil „Ježíšek“. Náš návrat očekával rozsvícený stromeček, barevnými skleněnými koulemi, zlatými ořechy, jablky a perníkem. Na stole ve velké světnici stál talíř s domácím pečivem, v rohu velké jesličky. Otec většinu vyřezal sám, některé figurky pocházely z Krušných hor, odkud je přivezl otcův bratr, který pracoval v Chemnitz jako zedník. Pro každého se pod stromečkem našly užitečné dárky, z nichž jsme měli velkou radost. Naše hračky „Ježíšek zrenovoval“. Moje panenka dostala nové šaty a pěknou mašli do vlasů. A i oči zase uměla zavírat. Houpací kůň mého bratra byl nově natřen, ocas a hříva byly také vylepšené. Dědeček děkoval za balíček tabáku, sedl si ke kamnům a nacpal si s radostným úsměvem v tváři svoji fajfku. Byl to obzvlášť dobrý tabák, který měl jinou vůni než obvykle. Pak jsme si i doma zazpívali „Tichou noc“ a šli jsme šťastni a spokojeni spát do postelí s nahřátými cihlami. Zima někdy trvala až pět měsíců. Byla mrazivá, všude plno sněhu. My, děti, jsme nikdy neměly dlouhou chvíli. Koulovaly jsme se, stavěly sněhuláky a jezdily na saních. Dlouhá sáňkařská dráha vedla až na zamrzlý rybník. Závodily jsme na saních, vyhrál ten, kdo jel nejdále. Některé děti dojely až do poloviny rybníka, jiné až na druhý břeh. Brzy se stmívalo a musely jsme domů. U kamen jsme se zahřály a odpočinuly si. Při večerním zvonění jsme se všichni modlili. Po večeři se děti umyly a zalezly do předehřátých postelí. Okamžitě jsme všichni usínali. Ještě se chci zmínit o slamníku, na němž jsme spali. Na mlatě byla cepem vymlácena zrna obilí a zbylá sláma byla nacpána do slamníků. Každý rok byla vyměňována.
Něco o historii Dolíčku. V této oblasti byla už ve středověku obec jménem Seidowic. Ta se stala 1233 spolu s dalšími vesnicemi v této oblasti majetkem kláštera v Teplé. Naše vesnice, kterou jsme museli opustit, vznikla 1750. Vedení kláštera zde zřídilo osadu pro zemědělce, kteří pracovali na blízkém Novém Dvoře. Trvalo to velmi dlouho, než zemědělský dělník získal vlastní půdu, kterou splácel svojí prací, penězi a naturáliemi. Mému dědečkovi Ferdinandovi bylo 83 let, když zaplatil poslední splátky. Pak usedlost předal bez dluhů svému synu Antonovi, mému otci. Nový Dvůr zaměstnával, až do vyhnání, lidi z okolí.
14.6.1946 jsme byli Čechy z našeho domova vyhnáni. Týden jsme pobývali v táboře v Teplé, pak nás naložili na tepelském nádraží do dobytčích vagónů a odvezli. Náš transport skončil v Büdensheim v Hesensku. Tam jsme opět strávili týden v táboře a pak nás rozdělili do vesnic v okrese Friedberg. Pro nás a další čtyři rodiny přijel sedlák s traktorem a přívěsem. S námi jela rodina Seidlova z Vidžína a ředitel hudební školy v Bečově Nürnberg. Ostatní jsme neznali. Kam se dostali lidé z Dobré Vody? Dovezli nás na radnici v Assenheimu. Už byla tma, když jsme tady se všemi našimi věcmi vystoupili. Byli jsme poslední, kteří získali přístřeší, všichni ostatní už měli střechu nad hlavou, ale ubytovat osmičlennou rodinu, to bylo obtížné. Nejmenší, devítiměsíční,byl ještě v kočárku a pěkně křičel. Dalšímu ještě nebyly tři roky, plakal. Všichni jsme měli hlad. Rodiče byli zoufalí, maminka hořce plakala, protože nemohla malého už kojit. Otec ji utěšoval: „ Je to jen na krátkou dobu, pak zase pojedeme domů“. Touto nadějí jsme se utěšovali všichni. Ale nenaplnila se.
Dolíček „je vymazán“. Z dvanácti domů, stodol, stájí a zahrad zbyly jen ruiny, které najde pouze místní, jenž se zde vyzná. Pro nás to všechno zůstává tragédií. Při pouti ke svaté Anně a při setkání vyhnanců v roce 2002 měl kázání opat Zeschik. Z tohoto kázání jsem si dobře zapamatovala jednu větu:“ Strom lze porazit, ale kořeny zůstávají. Vyrostly z potu předků.“ To je ten hlavní důvod, proč nemůžeme na svůj domov nikdy zapomenout. Stále ještě hledáme své kořeny. Jiné je to už s našimi dětmi, ty se narodily už v Německu a jsou tam doma.

0
0
0
s2sdefault

www.touzim.cz  www.becovskabotanicka.cz  www.krajzivychvod.cz  www.skoky.eu  www.biofarmabelina.cz