Třicetiletá válka způsobila Tepelskému klášteru velké hospodářské škody a vylidnila značnou část regionu. Obnova hospodářství postupovala jen pomalu a ani po padesáti letech nebyly napraveny všechny škody. Nové osídlování kraje definitivně přeměnilo etnický charakter kraje ze smíšeného česko-německého, na čistě německý. V 18. století klášter v Teplé upouští od feudálního systému vybírání dávek a robot a přiklání se k systému hospodaření ve vlastní režii. Důvodem byla patrně depopulace způsobená třicetiletou válkou a vyhnáním nekatolíků.
Velké plochy ladem ležící půdy a nedostatek nových kolonistů schopných znovu osídlit kraj si vynutily právě takový přístup. V této době se objevuje nový typ velkostatku s veškerým zázemím a malou osadou v sousedství pro personál dvora.
Pro klášter bylo velkou výhodou, že noví osadníci byli na něm plně ekonomicky závislí a tudíž, na rozdíl od okolních, občas rebelujících sedláků, bezvýhradně loajální. Osadou podobného typu jako Dolské domky byly svého času například i dnešní Mariánské Lázně, sousední Hamrníky, Skláře, Velká Hleďsebe a další.
Dolské domky nebo též Dolíček, německy Thalhäusel nebo Thalhäseln, vznikly až se stavbou Nového Dvora v polovině 18.století na katastru vsi Dobrá Voda (Dobrawod) a bydleli v nich zaměstnanci, kteří obdrželi od kláštera do nájmu pozemky a ty později získali jako svůj majetek. Mnohdy je spláceli nemajíce hotových peněz svou prací.
Na rozdíl od sedláků ze sousední Dobré Vody dobývali obyvatelé Dolských domků svůj chléb jako takzvaní „sváteční sedláci“. Jejich hospodářství mělo výměru 3-8 ha a k tomu vykonávali ještě další povolání jako zedník a tesař.
Obyvatelé Dolských domků pracovali přes léto na polích a v zimě při těžbě v rozsáhlých lesích patřících k Teplé. Daně platili u berního úřadu v Teplé. Tamtéž byla i četnická stanice. Faru měli pro změnu ve Vidžíně a tam také pochovávali své mrtvé.
Podobných osad vzniklo v 18. století ve zdejším kraji několik desítek. Na příkladu Dolských domků můžeme detailněji pozorovat zrod a postupné rozrůstání takové osady pro služebný personál od samých začátků.
Nejstarší bylo stavení č.p. 29, které si vybudoval Johann Paul Schneider z Beranova v roce 1754. Byl vrchním ovčákem na Novém Dvoře.
Druhou usedlostí bylo stavení č.p. 26. To si postavil roku 1755 tesař Johann Funk, od r. 1788 zde bydlel jeho syn Karel.
Roku 1777 bylo vybudováno č.p. 22 Beim Greiffn Michaelem Heidlem rozeným v Prachometech č.p. 2. Jeho dcera Rosina dům zdědila a provdala se roku 1806 za Laurenze Zahna rozeného z Číhané v č.p. 26, který se sem přistěhoval.
Čtvrtý dům č.p. 25 si roku 1784 postavil Raimund Ingrisch rozený v Zahrádce č.p. 16, ale patrně ho postoupil roku 1786 Michaelu Brandlovi původně z Dobré Vody. A Johann Heidl z Nežichova, č.p.11, zde bydlel od roku 1808. A už o deset let později, roku 1818 zde bydlí Josef Zitterbart z Žernovníku. Jeho synové Jakub a Anton zde spolu hospodařili od roku 1851.
Stavení č.p. 28 Jakoba Reinla a Andrease Seiperta z Dřevohryz roku 1797 rozšířilo počet domků na pět. Od roku 1810 se do tohoto domku stěhuje Michael Brandl původně z č.p. 25.
Laurenz Steiner z Dobré Vody a s ním jeho syn Anton se stěhují do nově postaveného č. p. 24 od roku 1817.
Panský hajný kláštera Teplá Adalbert Lukasch, původně z Branišova č.p.8, je zmiňován rovněž roku 1817 v č.p. 34 nazývaném v místním tepelském nářečí „Beim Hiaga“-U hajného, které vzniklo patrně nedlouho před tím. V tomto roce se oženil s Annou Lerechovou z Widžína č.p.3. Po nich zde bydlel jejich syn Herman.
V domě č.p. 27 bydlel Adam Denk a potom jeho syn Josef a to od roku 1822. Po něm se sem od roku1856 přistěhoval Josef Gibitz z Doré Vody č.p. 13.
V č.p. 30 bydlel opět Michael Brandl a jeho syn Jan od roku 1822.
Dům č.p. 35. „U zedníka“ si postavil Lorenz Plescher syn zednického mistra z Prachomet roku 1824, jeho syn Anton Plescher zde hospodařil od roku 1859.
Ale úplně posledním domem je číslo popisné 23. „Beim Gergn-Ferdl“. Je prý pojmenován po prvním majiteli, osadníku Janovi Jiřímu Hurlovi. Jeho syn Michael zde hospodařil od roku 1833. V této době je zástavba osady dokončena a až do roku 1945 se zásadně neměnila.
Jádro osady bylo v její horní části. Prvních pět domů vzniklo do konce 18. století, během necelých padesáti let. Pak došlo k akceleraci vývoje, kdy zbylých šest domů vzniklo již v první třetině 19.století. Z toho pět jich vzniklo v rozmezí let 1817-1824, tedy v době vlády zakladatele Mariánských Lázní opata Reitenbergera nad klášterním panstvím. Ještě v první polovině 19. století bylo dle II. vojenského mapování 5 domů dřevěných. Jednalo se nejspíše o čísla popisná 22, 25, 27, 28, 29. Vedle obytných staveb vznikají ještě v druhé polovině 19. století kamenné hospodářské stavby, hlavně stodoly. Tato výstavba vyčerpala potenciál místa a osada se už dále nerozvíjela. Ústřední osou byla tak jako u mnoha jiných sídel tohoto typu procházející komunikace.
Většinou je patrné z výše uvedených fakt, že majitelé zdejších domků a polností pocházeli z lépe postavené čeledi Nového Dvora a byli to respektovaní specialisté ve svých řemeslech, nikoliv prostí pohůnci. Výjimkou je jen Michael Heidel z Prachomet č. 2, který držel bohatý selský dvůr, jenž odkázal synovi Valentinovi. Nový dům v Dolíčku s malým hospodářstvím patrně již předem uvažoval jako věno pro dceru Rosinu, která ho opravdu při své svatbě s Lorenzem Zahnem roku 1806 od otce obdržela.
Přestože domy jsou většinou děděny následujícími generacemi, postupem času občasnými prodeji, děděním a sňatkovou politikou docházelo k obměně rodů.
Osud tohoto místa byl podobný mnoha sídlům v Karlovarském kraji. Po druhé světové válce bylo původní obyvatelstvo odsunuto. Protože se ji nepodařilo osídlit, osada zanikla. Posledními známými obyvateli byli manželé Škutinovi z Dobré Vody, kteří zde po válce nějaký čas hospodařili, než jim byl tehdy nově nabytý majetek komunistickým režimem opět vyvlastněn. Dnes již zde zbývá jen několik zavalených sklepů a ruiny, které jsou lidmi z okolních vesnic rozebírány na stavební materiál.