Dolské domky – příklad osady nového typu v proměně venkova na Tepelsku v 18. století
Třicetiletá válka způsobila Tepelskému klášteru velké hospodářské škody a vylidnila značnou část regionu. Obnova hospodářství postupovala jen pomalu a ani po padesáti letech nebyly napraveny všechny škody. Nové osídlování kraje definitivně přeměnilo etnický charakter kraje ze smíšeného česko-německého, na čistě německý. V 18. století klášter v Teplé upouští od feudálního systému vybírání dávek a robot a přiklání se k systému hospodaření ve vlastní režii. Důvodem byla patrně depopulace způsobená třicetiletou válkou a vyhnáním nekatol& iacute;ků.
Velké plochy ladem ležící půdy a nedostatek nových kolonistů schopných znovu osídlit kraj si vynutily právě takový přístup. V této době se objevuje nový typ velkostatku s veškerým zázemím a malou osadou v sousedství pro personál dvora.
Pro klášter bylo velkou výhodou, že noví osadníci byli na něm plně ekonomicky závislí a tudíž, na rozdíl od okolních, občas rebelujících sedláků, bezvýhradně loajální. Osadou podobného typu jako Dolské domky byly svého času například i dnešní Mariánské Lázně, sousední Hamrníky, Skláře, Velká Hleďsebe a další.
Dolské domky nebo též Dolíček, německy Thalhäusel nebo Thalhäseln, vznikly až se stavbou Nového Dvora v polovině 18.století na katastru vsi Dobrá Voda (Dobrawod) a bydleli v nich zaměstnanci, kteří obdrželi od kláštera do nájmu pozemky a ty později získali jako svůj majetek. 1 Mnohdy je spláceli nemajíce hotových peněz svou prací.
Na rozdíl od sedláků ze sousední Dobré Vody dobývali obyvatelé Dolských domků svůj chléb jako takzvaní „sváteční sedláci“. Jejich hospodářství mělo výměru 3-8 haa k tomu vykonávali ještě další povolání jako zedník a tesař. 2
Obyvatelé Dolských domků pracovali přes léto na polích a v zimě při těžbě v rozsáhlých lesích patřících k Teplé. Daně platili u berního úřadu v Teplé. Tamtéž byla i četnická stanice. Faru měli pro změnu ve Vidžíně a tam také pochovávali své mrtvé. 3
Podobných osad vzniklo v 18. století ve zdejším kraji několik desítek. Na příkladu Dolských domků můžeme detailněji pozorovat zrod a postupné rozrůstání takové osady pro služebný personál od samých začátků.
Nejstarší bylo stavení č.p. 29, které si vybudoval Johann Paul Schneider z Beranova v roce 1754. Byl vrchním ovčákem na Novém Dvoře.
Druhou usedlostí bylo stavení č.p. 26. To si postavil roku 1755 tesař Johann Funk, od r. 1788 zde bydlel jeho syn Karel. 4
Roku 1777 bylo vybudováno č.p. 22 Beim Greiffn Michaelem Heidlem rozeným v Prachometech č.p. 2. Jeho dcera Rosina dům zdědila a provdala se roku 1806 za Laurenze Zahna rozeného z Číhané v č.p. 26, který se sem přistěhoval. 5
Čtvrtý dům č.p. 25 si roku 1784 postavil Raimund Ingrisch rozený v Zahrádce č.p. 16, ale patrně ho postoupil roku 1786 Michaelu Brandlovi původně z Dobré Vody. A Johann Heidl z Nežichova, č.p.11, zde bydlel od roku1808. Auž o deset let později, roku 1818 zde bydlí Josef Zitterbart z Žernovníku. Jeho synové Jakub a Anton zde spolu hospodařili od roku 1851. 6
Stavení č.p. 28 Jakoba Reinla a Andrease Seiperta z Dřevohryz roku 1797 rozšířilo počet domků na pět. Od roku 1810 se do tohoto domku stěhuje Michael Brandl původně z č.p. 25. 7
Laurenz Steiner z Dobré Vody a s ním jeho syn Anton se stěhují do nově postaveného č. p. 24 od roku 1817. 8
Panský hajný kláštera Teplá Adalbert Lukasch, původně z Branišova č.p.8, je zmiňován rovněž roku 1817 v č.p. 34 nazývaném v místním tepelském nářečí „Beim Hiaga“-U hajného, které vzniklo patrně nedlouho před tím. V tomto roce se oženil s Annou Lerechovou z Widžína č.p.3. Po nich zde bydlel jejich syn Herman. 9
V domě č.p. 27 bydlel Adam Denk a potom jeho syn Josef a to od roku 1822. Po něm se sem od roku1856 přistěhoval Josef Gibitz z Doré Vody č.p. 13. 10
V č.p. 30 bydlel opět Michael Brandl a jeho syn Jan od roku 1822. 11
Dům č.p. 35. „U zedníka“ si postavil Lorenz Plescher syn zednického mistra z Prachomet roku 1824, jeho syn Anton Plescher zde hospodařil od roku 1859. 12
Ale úplně posledním domem je číslo popisné 23. „Beim Gergn-Ferdl“. Je prý pojmenován po prvním majiteli, osadníku Janovi Jiřímu Hurlovi. Jeho syn Michael zde hospodařil od roku 1833. 13 V této době je zástavba osady dokončena a až do roku 1945 se zásadně neměnila.
Jádro osady bylo v její horní části. Prvních pět domů vzniklo do konce 18. století, během necelých padesáti let. Pak došlo k akceleraci vývoje, kdy zbylých šest domů vzniklo již v první třetině 19.století. Z toho pět jich vzniklo v rozmezí let 1817-1824, tedy v době vlády zakladatele Mariánských Lázní opata Reitenbergera nad klášterním panstvím. Ještě v první polovině 19. století bylo dle II. vojenského mapování 5 domů dřevěných. 14 Jednalo se nejspíše o čísla popisná 22, 25, 27, 28, 29. Vedle obytných staveb vznikají ještě v druhé polovině 19. století kamenné hospodářské stavby, hlavně stodoly. Tato výstavba vyčerpala potenciál místa a osada se už dále nerozvíjela. Ústřední osou byla tak jako u mnoha jiných sídel tohoto typu procházející komunikace.
Většinou je patrné z výše uvedených fakt, že majitelé zdejších domků a polností pocházeli z lépe postavené čeledi Nového Dvora a byli to respektovaní specialisté ve svých řemeslech, nikoliv prostí pohůnci. Výjimkou je jen Michael Heidel z Prachomet č. 2, který držel bohatý selský dvůr, jenž odkázal synovi Valentinovi. Nový dům v Dolíčku s malým hospodářstvím patrně již předem uvažoval jako věno pro dceru Rosinu, která ho opravdu při své svatbě s Lorenzem Zahnem roku 1806 od otce obdržela.
Přestože domy jsou většinou děděny následujícími generacemi, postupem času občasnými prodeji, děděním a sňatkovou politikou docházelo k obměně rodů.
Osud tohoto místa byl podobný mnoha sídlům v Karlovarském kraji. Po druhé světové válce bylo původní obyvatelstvo odsunuto. Protože se ji nepodařilo osídlit, osada zanikla. Posledními známými obyvateli byli manželé Škutinovi z Dobré Vody, kteří zde po válce nějaký čas hospodařili, než jim byl tehdy nově nabytý majetek komunistickým režimem opět vyvlastněn. Dnes již zde zbývá jen několik zavalených sklepů a ruiny, které jsou lidmi z okolních vesnic rozebírány na stavební materiál. Lukáš Hanzl